Jóga - proč ji cvičím a jak jsem se k ní dostala?

Ahoj! Vítám vás u dalšího článku! Tentokrát jsem se rozhodla od knížek na chvíli upustit a místo nich se věnovat mé milované józe. Tedy konkrétně tomu, jak jsem se k ní dostala.

S jógou jsem začala v 15-ti letech a v říjnu to budou 2 roky, co pravidelně chodím na skupinové lekce. Ale teď už hezky od začátku.

Psal se červen 2015 a mě kromě oslavy, občanky a dalších příjemností čekala taky jedna ne úplně příjemná záležitost v podobě 15-ti leté preventivní prohlídky. Jelikož je moje babička bývalá zdravotní sestřička, tušila jsem už dopředu, že se tentokrát kvůli svým zádům rehabilitacím nevyhnu. A tak se taky stalo, doktorka nám vypsala žádanku na ortopedii a já začala mít strach.

Mezi prohlídkou a návštěvou ortopedie byl přibližně měsíc, takže jsem začala jednat. Hledala jsem na internetu nejrůznější cvičení na rovná záda, až jsem v archivu ČT objevila pořad s názvem Jogínci. A tak jsem se s jógou setkala úplně poprvé. Líbilo se mi, že oproti jiným cvičením je jóga klidná, pomalá a v tomto pořadu taky pro naprostého začátečníka velmi dobře vysvětlená. Poslední bod byl způsoben hlavně tím, že cílovou skupinou pořadu jsou děti cca 5-8 let, takže se tam neobjevují žádné složité pokyny, kterým by laik jen těžko rozuměl.

Už nevím, jestli jsem tehdy opravdu věřila tomu, že těch mých 10 minut týdně (ne vždy jsem se k tomu přemluvila) něčemu pomůže, každopádně nepomohlo a já jsem na ortopedii dostala žádanku na rehabilitace. S mamkou jsme se domluvily, že s nimi začnu až v září, ať tam nemusím dojíždět o prázdninách a já jsem tak měla další měsíc na cvičení. Tentokrát už jsem věděla, že jestli budu cvičit, zkusím jógu, ale ve výsledku jsem se většinou podívala na nějaké video, řekla si, že bych to mohla zkusit a víckrát jsem se k tomu nevrátila. Ono taky proč, na rehabilitace stejně budu muset. 

A bylo tady září a s ním i rehabilitace. Najednou jsem si začala nadávat, že kdybych o prázdninách více cvičila, třeba jsem se jim ještě mohla vyhnout. To se ale nestalo, takže mi nezbývalo, než se psychicky obrnit, přemoci svůj strach a vejít. Paní fyzioterapeutka byla celkem milá a nebylo to tak zlé, jak jsem čekala, teda aspoň dokud nepřišla otázka „Jak často cvičíš?“ a nenásledovala moje odpověď „Vůbec.“. Nato jsem dostala přednášku o tom, proč bych rozhodně cvičit měla. Tehdy jsem tam jen tak stála, pohled upřený do země a přemýšlela jsem, kudy bych mohla utéct. Tohle se pak opakovalo pokaždé. Navíc mě samozřejmě neustále přemlouvala rodina „Tak zkus tohle.“, „A co třeba tamto?“, „A tady to by tě taky nebavilo?“ a tak dále a tak dále. Když jsem jednou přišla domů, zrovna u nás na kávě seděla naše známá, jogínka. Už od dveří jsem slyšela, jak si mamka zrovna stěžuje, že pořád necvičím. Když jsem je potom šla do obýváku pozdravit, přišla očekávaná otázka „Nechceš zkusit jógu?“. V tu chvíli už mě opravdu nebavilo věčné vymýšlení důvodů proč to aspoň nezkusit, takže jsem na to kývla. Hned jsem ale začala vymýšlet, proč bych to měla na poslední chvíli zrušit. Nakonec jsem si přece jenom řekla, že by bylo fajn mít své výmluvy opodstatněné. 

A tak se stalo, že jsem na přelomu září a října 2015 absolvovala úplně první lekci jógy v životě. Když jsem odcházela, snažila jsem se působit naprosto lhostejně, ale ono to nefungovalo. I když jsem se mamce doma snažila namluvit, jak mě to nebavilo, že mi lektorka byla strašně nesympatická a spoustu dalších nesmyslů, mamka se obalamutit nenechala, ta radost v mých očích byla prostě příliš velká. Sama jsem si to tehdy odmítala připustit, ale teď zpětně je mi jasné, že mamka měla pravdu. Ještě pořád s předstíranou lhostejností jsem teda kývla na další lekci a potom další a další a další, až jsem si konečně přiznala, jak moc mě to baví. Hodně mi pomohl taky fakt, že moje úžasná lektorka Míša po pár týdnech přesně poznala moji diagnózu, kterou si ani já sama nepamatuji. Od té doby je jóga ještě příjemnější, protože mě upozorňuje kde si na co dát pozor a podobně. 

Za ten rok a půl, co jógu cvičím, jsem se zúčastnila již několika jógových akcí, jako například 1. ročníku Dne jógy v našem malém městečku, Jógy smíchu, měla jsem možnost cvičit se Zdenem Yogim nebo si poslechnout přednášku o ajurvédě.

Cvičíme podle Zdena Yogiho Zdeno Yogi nám ukázal taky některé pozice ve dvojicích

Kromě toho na sobě pozoruji taky hodně zlepšení. Záda sice pořád nemám v ideálním stavu, rozhodně jsem ale rovným zádům o pěkný kus blíže než na začátku. A mimo to se dost zlepšila i moje psychická stránka. Ze zamlklé, pesimistické Majdy bez špetky sebevědomí se stala Majda usměvavá, optimistická a daleko sebevědomější. Tou největší odměnou pro mě je, když za mnou někdo přijde a řekne mi, že si nepamatuje, kdy naposledy jsem vypadala takhle šťastně nebo že už se skoro nehrbím. 

A za tohle všechno vděčím, mimo své rodiny, především dvěma osobám, své známé Káči a té nejúžasnější lektorce Míši. Takže bych jim tímto chtěla vzkázat jedno velké DĚKUJU!

Pokud jste z okolí Ostravy a chtěli byste Míšu taky vyzkoušet, cvičí v Pranava jóga centru. Více se o něm dozvíte zde.

A taky budu moc ráda, když mi dáte vědět, co si o tomto článku myslíte. V případě, že byste měli zájem, mohl by se článek na jógové téma v budoucnu klidně ještě objevit.