Recenze: 40 dní pěšky do Jeruzaléma

Autor: Ladislav Zibura

Žánr: cestopis

Rok vydání: 2015

Nakladatelství: BizBooks

Počet stran: 239

Obsah:
První kniha z pera dnes již velmi známého Ladislava Zibury, ve které popisuje, coby dvaadvacetiletý, pouť z Turecka do Jeruzaléma. S sebou vláčí 12 kilogramů na zádech, puchýře a opruzeniny. Jeho 1400 kilometrů dlouhá cesta je především o bloudění, potkávání náhodných a často zajímavých lidí a nekorektním humoru.

Zaujalo vás to? Kde knížku seženete nejlevněji zjistíte kliknutím sem.

Styl psaní:

Princ Ládík píše opravdu geniálně! Dokáže z banality udělat věc, na které stojí budoucnost lidstva a stejně tak poněkud závažnější situaci popsat lhostejně, jako by popisoval, že právě mrknul.

Grafika:
Po grafické stránce je tato knížka taky naprostý skvost. Jak obálka, tak i vnitřek je vyvedený k dokonalosti nejvyššího stupně. Knížka je prošpikována vtipnými minikomiksy pro lepší představu některých situací i oddělenými „tabulkami(?)“, kde je většinou objasnění určitých momentů (například kde chodil na záchod, jak to bylo s vodou, které věci příště nechá doma…). Přikládám několik fotek, abyste se mohli taky pokochat.

Jak jsem se ke knize dostala?
Knížku jsem si koupila na Humbooku a samozřejmě jsem využila příležitosti a nechala si ji rovnou i podepsat.

Názor:
Přiznám se, že jsem se Ziburovi dlouhou dobu zcela záměrně vyhýbala a to hned ze dvou důvodů – nemám ráda cestopisy a obecně se z nějakého důvodu snažím vyhýbat příliš zmedializovaným knížkám. Teda respektive většinou čekám, dokud trochu neopadne prvotní nadšení. 

Nakonec jsem ale vážně moc ráda, že jsem Ladislavovi dala šanci, protože tahle knížka je vážně dokonalá! Nejdříve jsou na začátku tři kapitoly, ve kterých se dozvíte něco o Ladislavovi samotném – o jeho touze cestovat, psát, o různých zážitcích z dětství i o jeho předchozích poutích.

A pak začíná samotná pouť, kdy 1 kapitola = 1 den. Na začátku každé kapitoly (i prvních tří) je vždycky jeden odstavec tučně, kde je většinou nějaké ponaučení, rada, poselství, například:

 „Je zvláštní trávit čas s člověkem, s nímž nesdílíte společný jazyk. Takové setkání je paradoxně mnohem ryzejší a upřímnější, než kdybyste si rozuměli.“

Pak už následuje klasický text. Garantuji vám, že minimálně co druhou stránku vyprsknete smíchy, ale zároveň budou místa, nad kterými se pozastavíte a zamyslíte. Často možná půjde o jedno a totéž místo, protože přirovnání Ladislavovi opravdu jdou! 

Tato knížka je za mě opravdu jedna z nejlepších za tenhle rok a možná za celý život, určitě si ji někdy přečtu znovu a nutně potřebuji i zbylé 2 knížky! 

Hodnocení: 10/10 – čekali jste snad něco jiného? :D